Přestože je v občanském zájmu nás všech, aby veřejné prostředky byly co nejlépe vynakládány, víme, že skutečnost je zcela odlišná. Jsme svědky toho, jak mezi zakázkami veřejného a soukromého sektoru (z pohledu efektivity vynaložených prostředků) zeje mohutná propast.
To, že by se stát měl chovat jako dobře hospodařící firma, je bohužel stále jen teoretickou konstrukcí. V praxi se spíše uplatňuje lidové pravidlo („shodou náhod“ v dobách minulých také velmi populární), co je všech, není nikoho, takže…
Domníváme se, že zákon o veřejných zakázkách je postaven na vhodných principech, tj.: transparentnost, povinnost rovného zacházení s uchazeči a zásada nediskriminace. V praxi však dochází k jejich častému porušování či obcházení, a tak prokazatelně tyto „(ne)veřejné zakázky“ vyhrávají předem vybrané firmy. Nejsmutnějším faktem zůstává, jak se ukázalo kupříkladu na nedávné kauze v ČSÚ, že tato nadhodnocená, předem „ušitá zakázka na míru“ pro Hewlett Packard, není ojedinělým výstřelkem, ale právě známkou dlouhodobě fungujícího, dobře propracovaného systému! Tento systém „veřejných ne-zakázek“ funguje opět na principu svérázné české lidové moudrosti: Kdo si počká, ten se dočká.
V současné době, kdy se státní pokladna potýká s rekordním deficitem a politici se pravděpodobně nedokážou odhodlat k nepopulárním škrtům, se jeví problematika veřejných zakázek jako zcela opomíjený reservoár, ve kterém plave bezpočet ušetřených miliard (samozřejmě nejen na státní úrovni). Jen namátkou připomeňme další nedávné kauzy: pravidelně se objevující „podivné“ armádní zakázky; vybírání mýtného, které vyhrála jedna z nejdražších nabídek firmy Kapsch, která je navíc zcela nezkušená a samotné (velmi dobře zdokumentované) výběrové řízení proběhlo tak, že slovo korupce je v tomto případě pouhým eufemismem; nemluvě o českých dálnicích, které se asi staví z mramoru; kauze Opencard, která je vlastně emblematickým znakem samotného pražského magistrátu a mnoho a mnoho dalšího.
Je zřejmé, proč panuje taková neochota současný stav veřejných zakázek zlepšit. Kdyby se totiž opravdu začaly důsledně šetřit miliardy, již by nebylo možné, aby si každý tu „svou trošku z reservoáru odtočil“, tu na domeček, tu pro kamaráda… Nechceme se však smířit se současnou situací a věříme, že lze prosadit lepší dodržování pravidel veřejných zakázek. Tato zodpovědnost je ale především na nás, na občanech, do jaké míry jsme schopni vyvinout dostatečný tlak na politiky, aby tyto do očí bijící kauzy nebyly jako obvykle – po česku -„zameteny pod kobereček“, a především: abychom již v budoucnu nemuseli být svědky tohoto bezostyšného rozkrádání veřejného majetku; pro jistotu dodejme – majetku nás všech.